Hlavu vzhůru, prostředníčky ještě výš
Hlavu vzhůru, prostředníčky ještě výš
Kniha o životě na konci světa, s velkou smečkou psů, dvěma puberťačkami a nezvladatelným koněm ve strašidelném domě.
Jmenuji se Biluše. Teda v rodném listě mám napsáno Libuše, ale všichni mi říkají Biluše. Vlastně všichni ne. Příslušníci policie mi většinou říkají: "Dobrý den, paní řidičko, kam tak pospícháte?" Ale většina ostatních lidí mi říká Biluše. Vítám vás na návštěvě v mém světě.
Veškerý zisk z knihy půjde tam, kam všechny ostatní peníze, co mám (teda měla jsem) - zvířatům, která potřebují mou pomoc.
S vaší pomocí bych si chtěla splnit sen a vydat svoji knihu. Nejspíš ne jen jednu, další už je ve výrobě a třetí mám skoro dopsanou. Ale zatím jsme u té první. Pomocí vašeho předplatného potřebuji získat peníze na zaplacení tisku. Jakmile se sejde dostatečná částka, mávnu, tiskárna spustí tisk a o pár dní později už budete mít co číst. Pokud by se náhodou dostatečná částka nesešla a celý projekt zkrachoval, vrátím vám peníze zpět.
Abyste nekupovali zajíce v pytli, nabízím vám malou ukázku z knížky:
Jsem vytáhla běžky. A Karou. Na volno, samozřejmě, nechci se nechat zabít. Vedle kravína je taková megakaluž přes celou cestu, prakticky už je to spíš menší rybník než kaluž. Tak si spokojeně jedu, svištím jak blesk (kulový, samozřejmě) a najednou zahlídnu za zatáčkou souseda, jak žene do kravína své stádečko.
Okamžitě zastavím a volám Karunu k sobě, páč míjení krav na dálku už máme zvládnuté, ale takhle na těsno by to asi nedopadlo dobře. Karou je šprtka, letí ke mě jak šus, nebrzdí, hodlá předsednout přede mě, ale nevyjde jí to, vráží do mě, na lyžích to neustojím, jdu k zemi, jenže zem tam jaksi není, stojím přímo na té zamrzlé a zasněžené kaluži.
Led praská pod váhou padajícího asteroidu (jako mě, kdyby někdo nepochopil). Nořím se do kapaliny. Snažím se plavat, ale nejde to, mám jednak na nohách lyže, a za druhé na sobě Karunu, které to přijde jako super zábava. Slyším Mirka, jak za zatáčkou hýká smíchy.
Sděluju Karuně, že je pííííp, pííííp, pííííp, a ještě hodně velká pííííp. Je jí to jedno a pořád mi skáče po žebrech. Lezu z vody. Ždímu kalhoty, bundu, rukavice, svoje vlasy. Vyklepávám vodu z mobilu. Stále nadávám Karuně. A v duchu i Mirkovi s jeho krávama. Asi to cítí, otáčí stádo a jde radši zadem. Dobře dělá.
Takže tím bysme měli dnešní dávku sportu za sebou. Zítra pojedu radši na bazén. Tam je teplejší voda a hezcí kluci v plavkách.
Kniha je na světě. Třikrát sláva, volejte alelujá. Byla to trnitá cesta, ale stála za to. Děkuji všem, kteří mi pomohli realizovat můj vzdušný zámek. Kvjetoš už sedí a píše věnování. Knihy co nejdřív poletí k vám.
B O N U S
O čarodějnici Karolindě z Fridrichštejna
Další povídku inspirovanou na letošní dovolené si můžete přečíst zde:
Čarodějnice neexistují. Samozřejmě. Ale stejně... nevoďte ta děcka na hrady, buďte tak hodní. Biluši už tam dost štvou.
Jo a veškerá podobnost mezi Biluší a Lindou je samozřejmě náhodná a neúmyslná. Barnabášovi ve skutečnosti nebylo ublíženo. Ani jeho mamince.
"Dobrý den, jmenuji se Linda Behovská a následující hodinu budu vaší průvodkyní na hradě Fridrichštejn," představila se Linda a přejela očima skupinu turistů před sebou.
Typičtí mufloni, pomyslela si pro sebe. Tamhle je profesor v důchodu, odhadla staršího pána, který si pečlivě prohlížel erb nade dveřmi. Bude se ptát na každou starou bambitku a o rodokmenu Jagellonců toho zapomněl víc, než kdy Linda věděla.
U schodiště stojí milenecký pár. Oběma táhne třicítka, tisknou se k sobě a on jí nenápadně mačká zadek. Nejspíš se seznámili minulý týden na seznamce. Ona je přesvědčená, že našla konečně toho pravého, a on přemýšlí, jestli ji večer v penzionu dostane do postele. Dále je tady skupinka seniorek, které přijely vlakem. Všechny v rukou třímají trekové hole a na zádech mají batůžky. Během prohlídky budou potichu, nebudou se na nic ptát a na závěr zatleskají.
Uštvaná matka se dvěma puberťáky a vzadu u zdi stejně uštvaný otec. Kluk a holka se klackují kolem zdí a demonstrativně dávají rodičům najevo, že tenhle výlet mimo dosah wifiny je vyjde hodně draho. A nakonec skupina čtyř matek s dětmi. Od jednoho do čtyř let. Batolata jsou ještě horší zlo než školní výlety, pomyslela si Linda a obrátila oči v sloup. No nic, ona si poradí. Jako ostatně pokaždé. Provádí tady už od roku 1956, kdy byl hrad zpřístupněn veřejnosti. A dokáže si to pořádně užít.
Fridrichštejn je malý a nenápadný hrad daleko od turistických center. Spíš než historie sem návštěvníky láká jeho krvavá minulost.
"Vezměte si, prosím, papuče abyste neponičili podlahu v následujících místnostech. Je totiž původní," pokynula skupině návštěvníků a počkala, až se všichni nazují do obrovských plyšových pantoflí. Vyzáblý puberťák neodolal a zkusmo se sklouzl. Vysloužil si pohoršené zasyčení od své matky.
Linda odemkla první dveře a vpustila návštěvníky do hradu. V kapse jí potichu zavrněl mobil.
DOCHÁZEJÍ ZÁSOBY zněla SMS od hradní kuchařky. OK, ZAŘÍDÍM, odepsala rychle a schovala mobil do kapsy. Dobře věděla, jaké maso po ní kuchařka chce na svou vyhlášenou paštiku.
"Vstoupili jsme do rytířského sálu, první místnosti našeho hradu. Fridrichštejn byl postaven kolem roku 1690 na místě původní dřevěné tvrze."
"Je pravda, že tu žila čarodějnice?" skočil jí nadšeně do řeči ten uhrovitý puberťák a jeho otec mu dal nenápadnou herdu do zad.
"Je," přikývla Linda. "Hraběnka Karolinda z Fridrichštejna, manželka prvního majitele hradu, byla skutečně církví obviněna z čarodějnictví a upálena na hranici. Hrad byl poté Fridrichštejnům zabaven a král Karel ho věnoval svému panošovi Krůtovi z Lipé za jeho věrné služby. Nicméně Krůta zde nevládl dlouho. Po pouhých dvou letech skočil z věže do hradního příkopu. Hrad poté zdědil jeho syn Radoš.
Toho však k smrti vylekal přízrak ženy. Radoš z úleku onemocněl a o pár dní později zemřel. Jelikož neměl potomky, vrátil se hrad do rukou krále a několik let nebyl obýván. Dokud se ve skalách na protějším kopci neusadila skupina loupežníků.
Obchodníci, kteří jezdili po stezce do města se obrátili na krále s prosbou o ochranu a král si vzpomněl na prázdný Fridrichštejn. Vyslal na něj Alberta z Rožnova se skupinou rytířů. Jejich úkolem bylo zajistit bezpečnost v kraji.
Albert byl proslulý svou krutostí. Jak vůči poddaným, tak vůči své družině. Ze svých poddaných dřel kůži za živa. Doslova. Zemřel tragicky. Podle dochovaných zpráv během úplňkové noci zahlédl na hradbách ženskou postavu. Měl za to, že se jedná o zlodějku, neboť v těch místech neměla žádná služebná co pohledávat. Rozběhl se za ní, zakopl a spadl z hradeb dolů."
Během svých slov přešla Linda ke dveřím, otevřela je a pokynula návštěvníkům. Ti se poslušně přemístili do další místnosti.
"Mami, kdy už budou ti jeleni?" první z dětí už se začínalo nudit.
"Pšššt. Za chvilku," sykla na něho matka a chytla za ruku další dítě, které podlezlo kroucené lano a právě se chystalo zblízka prozkoumat porcelánové nádobí vystavené na stole.
"Opatrně, to je míšeň!" zamračila se Linda na ženu.
"Vždyť se nic nestalo!" odsekla dotyčná a sevřela ruku dítěte pevněji.
"Co bylo s hradem po smrti Alberta?" zajímal se starý pán s hůlkou.
"Krátce poté se do kraje vrátil Jindřich z Fridrichštejna a požádal o vrácení majetku, který patřil jeho předkům. Král mu, výměnou za sedm truhlic drahokamů, vyhověl. Na hrad se tak vrátili Fridrichštejnové a vládli zde až do osmnáctého století."
"Já jsem četla, že prý tady ta čarodějnice straší," vložila se do toho brýlatá puberťačka s dlouhými copy a tričkem s Mickeymausem.
"Já taky," přikývl její bratr. "Je o tom boží vlog na youtube."
"Hraběnka Karolinda byla vědma," pronesla ledovým hlasem Linda. "Tu čarodějnici si vyprošuju!"
Vzduch v místnosti se rázem ochladil nejméně o deset stupňů. Puberťačka se skryla za zády svého bratra a dvě ze čtyř dětí se rozbrečely. Linda je přejela nenávistným pohledem a vrátila se zpět do své role.
"Půjdeme dál, račte přejít do loveckého salonku!"
"Pšššt, vidíš, už budou ti jeleni!" tišila jedna z žen brečící dítě a táhla ho za sebou z místnosti. Kluk naposled vzlykl, přešel práh, vytřeštil oči a rozeřval se na celé kolo. Linda se znechuceně ušklíbla.
"Proč brečíš? Dívej, tady máš ty jeleny!" ujala se role hodné babičky jedna z důchodkyň.
"Bojím se, jsou mrtví," kvílel Barnabáš v matčině náručí a tiskl si obličej k jejímu krku. Když ho slyšely zbývající tři holčičky, rozbrečely se pro jistotu taky.
"Taky se bojím. I té paní!" kvílela ta starší a sápala se matce do náruče.
"Viděl jsi ten její pohled? " pošeptala Adéla zezadu svému bratrovi.
"Je fakt, že je pěkně toxická," přitakal.
"Pokud chcete, mohu vás s dětmi pustit ven," nabídla Linda nejbližší matce. "Ať neruší ostatní."
"Ne, my to zvládneme, díky," odmítla chladně žena. "Jsou to přece děti, mají právo brečet, jistě to všichni chápou."
Mobil v Lindině kapse znovu potichu zavibroval. POTŘEBUJI TO DNESKA, POZÍTŘÍ TU MÁME SVATBU. Neboj, dneska to budeš mít, usmála se Linda v duchu, a protože Barnabáš konečně přestal kvílet, pokračovala ve výkladu.
"Většina trofejí, které zde vidíte, pochází z let 1800 - 1820. Včetně tohoto kapitálního osmnácteráka, kterého ve zdejších lesích ulovil Jan Jetřich z Fridrichštejna.
"Já mám pocit, že se na mě ten jelen dívá," zamumlal puberťák Pavel a jeho matka na něho zasyčela.
"Já taky," podpořil ho muž, který se dosud věnoval výhradně pozadí své partnerky.
"Máte pravdu," přikývla Linda. "Opravdu to vypadá, jako kdyby nás ta hlava sledovala na každém kroku. Jan Jetřich tohoto osmnácteráka sice skolil, ale sám při jeho lovu dramaticky zahynul. Lovečtí psi zahnali jelena na skalní vrchol na protějším kopci," ukázala rukou z okna na skálu trčící nad vršky stromů, "kam se za ním jezdci na koních nemohli dostat. Jetřich na nic nečekal, seskočil z koně a s puškou v ruce šplhal nahoru. Zbytek lovců nechal daleko za sebou. Když nad sebou uviděl štvanou kořist, bez váhání vystřelil. Zasáhl zvíře přímo do srdce. Padající tělo mohutného jelena ho však přimáčklo ke skále a Jetřich zemřel prakticky ve stejném okamžiku jako jeho oběť. Povídá se, že když se podíváte do benátského zrcadla naproti, uvidíte místo hlavy jelena Jana Jetřicha. Ale pozor, kdo ho spatří, do týdne zemře. Jetřich si pro něho přijde."
"Bojííííííím, ci ven!" rozkvílela se jedna z holčiček.
"Pššššt!" houpala ji v náručí její matka a vedle stojící ženě pošeptala: "To ta kráva snad dělá schválně. Proč ty malé straší?"
"Budeme pokračovat nahoru do věže," otevřela Linda dveře a ustoupila, aby mohla skupinka projít.
"Promiňte, tady Barnabášek by potřeboval čůrat, máte tu někde toaletu?"
Linda zůstala konsternovaně zírat. Záchod. Uprostřed prohlídkové trasy. To už snad nemůže nikdo myslet vážně. No dobrá, tak tedy záchod.
"Prosím vás, počkejte na mě nahoře ve věži. Ničeho se nedotýkejte a nenaklánějte se přes zábradlí. Odvedu tady paní na toalety a hned budu zpět." Počkala, až vstoupí na schodiště poslední návštěvník, pečlivě zavřela dveře a otočila se k matce: "Prosím, tudy!" ukázala ji k malým dvířkům ukrytým v dřevěném obložení. Pak nenápadně sejmula ze stojanu jezdeckou šavli a protáhla se dvířky za ní.
"Co to má znamenat?! Tady žádná toaleta není! Můj syn potřebuje na malou!" povýšeně se na ni rozkřičela žena. "Já mám právo!"
"Zbavím svět zbytečné přítěže!" skočila jí Linda do řeči a jednou ranou ji probodla šavlí. Žena nestihla ani vykřiknout a sesula se k zemi. Čarodějnice překročila tělo, ze kterého proudem stříkala krev a s ní i život a otevřela okno. Zahvízdala a v lese se zvedlo hejno havranů. Linda stála v okně a sledovala, jak černý mrak obkroužil hrad a snesl se k ní. "Pojďte, najezte se, kamarádi!" odstoupila od okna a uvolnila jim cestu.
Na konci chodby stál rozmazlený Barnabáš. "Ci čůat. Hned!!" rozkázal.
"To víš že jo, spratku," přikývla Linda a jedním máchnutím oddělila jeho hlavu od těla. Tělo strčila do pytle a hlavu odkopla k havranům. "Na, tady máte ještě přídavek!" S dětským tělem v pytli se pak protáhla úzkou chodbou do hradní kuchyně.
"Barboro?"
Statná kuchařka stála u sporáku a zamyšleně míchala červenou bublající hmotu. Když uslyšela Lindin hlas, nadšeně poskočila.
"Neseš mi to? Ty jsi zlatá. Z žádných jiných jater není tak vynikající paštika jako z dětských."
"Já vím," přikývla Linda. "Taky ji miluju. Ostatně jako každý. Schovej mi kus, večer se zastavím."
Zbytek skupiny mezitím netrpělivě čekal ve věži.
"Podívejte se, holky," ukazovala jedna ze seniorek na obraz u okna. Tady ta komtesa jakoby z oka vypadla naší průvodkyni."
"No jo, máš pravdu Jituš!"
"Jako vejce vejci," přikyvovaly ostatní důchodkyně. Penzionovaný profesor vytáhl brýle, naklonil se k spodní části rámu a přečetl malou cedulku, na které stálo: "HRABĚNKA KAROLINDA Z FRIDRICHŠTEJNU".
"Karolinda? Ta čarodějnice?" docvaklo to jako první Adéle.
Mezi návštěvníky to zašumělo a všichni se nahrnuli k obrazu. Vtom se otevřely dveře a do místnosti vstoupila Linda.
"Koukám, že už jste našli obraz hraběnky."
"Ta podoba," nevěřícně kroutil hlavou profesor.
"Ano, často mi to lidé říkají."
"Jako byste vystoupila z rámu," podotkla Jituš.
"No a co když ano?"
"Promiňte, že vám do toho vstupuju," ozvala se jedna z matek, "ale kde je Petra s Barnabáškem?"
"Vaše přítelkyně se rozhodla opustit prohlídku. Počká na vás dole v hradní restauraci. Pokud vám mohu doporučit, tamní kuchařka dělá famózní guláš a nejlepší játrovou paštiku na světě. Určitě ochutnejte," dodala už k celé skupině. "Nyní mě, prosím, následujte, budeme pokračovat. Už nás trošku tlačí čas!"
Kastelán dosekal trávník ve spodní zahradě, vypnul sekačku a protáhl si záda. Páteř zakřupala a on labužnicky zasténal. Slunce už se pomalu sklánělo k lesu, nad nímž čněly temné hradby. Takové idylické místo. Jeden by čekal, že tu bude božský klid. Vždyť proto tuhle práci vzal. Aby si odpočinul od města a od lidí. A taky aby utekl před svou žárlivou exmanželkou, ale to je jiný příběh. Jenže po klidu tu není ani památky. Jen za ty dva roky, co je tady, tu byly tři smrtelné úrazy. Všechno děti. Jeden kluk spadl z věže, když se moc vyklonil, aby mohl zamávat svým rodičům dole. Další se utopil v řece pod hradem. Celkem nepochopitelně se s jeho skupinou převrátil raft na úplně klidné vodě. Jeho tělo našli až za několik dní a bylo v dost dezolátním stavu, rozhodně ne kompletní. Třetí byla holka. Taková protivná, upištěná. Pamatoval si ji. Byla tu se školním výletem. Uklouzla na vrcholku schodiště a srazila si vaz.
Dalších osm lidí je pohřešovaných. Naposled byli viděni na hradě nebo v jeho okolí. Tohle místo je snad prokleté. Na druhou stranu - láká to sem spoustu turistů. Nejlepší reklama je krvavá reklama. Lidi jsou divní.
Kastelánovo rozjímání přerušil křik
"Pomóc, pomóc, pusťte mě ven!!!"
Podle hlasu poznal mladou průvodkyni Danielu Behovskou. Studuje pedagogiku v Olomouci a nastoupila k nim na brigádu teprve minulý týden. Ať se rozhlížel jak chtěl, Danielu neviděl.
"Kde jste, slečno Behovská?" zakřičel.
"Tady, ve sklepě, pomóc!" ozvalo se od jeho nohou.
Kastelán odhrnul trs levandule a za ním se objevilo zamřížované sklepní okénko. Mříží se křečovitě držela špinavá Daniela.
"Co se vám stalo? Co tam děláte? Přece máte provádět!"
"Já nevím. Byla jsem na cestě do pokladny, abych si vyzvedla skupinu v šest a najednou jsem se probrala tady."
"Kdo je tedy s turisty? Určitě jsou nahoře, viděl jsem je v okně."
"To nevím," zavrtěla hlavou Daniela. "Pusťte mě ven, prosím. Je tu tma a pavouci."
"Hned," přikývl kastelán a ostrým krokem vyrazil k hradní bráně.
"Tady se s vámi rozloučím. Doufám, že se vám u nás na hradě Fridrichštejn líbilo a přeji vám krásný zbytek dne," ukončila Linda prohlídku a otevřela dokořán dveře na nádvoří.
"Děkujeme, na shledanou," zahučeli návštěvníci a pár jich vlažně zatleskalo.
Všechny tři matky s dětmi se už tlačily ze dveří.
"Na shledanou, slečno, je neuvěřitelné, kolik toho o hradě víte," loučil se penzionovaný profesor. "Vyprávíte to poutavě, jako byste to sama prožila."
"Co vy víte, třeba ano?" zasmála se Linda a mrkla.
"Říkám ti, že je to ona," zašeptala Adéla bratrovi a ten jenom němě přikývl. Stejně jako jeho sestra byl přesvědčený, že se právě dívají na čarodějnici Karolindu, upálenou v roce 1702.
"Mrkneme sem v noci," zašeptal Adéle, když vyšli ven.
Jo jo, jen mrkněte, drobečkové, v duchu se zasmála Linda, když za nimi zamykala dveře.
Tak to bychom měli, zamnula si spokojeně ruce. Má další dva do sbírky. Nikdy za těch 300 let nebylo zabíjení dětí tak snadné. Snad leda za válek. Každopádně jí je nikdy matky nevodily až pod nos. No co už, jejich hloupost. Lindě to rozhodně nevadí. Pomalu stoupala po schodech k chodbě, kde nechala tělo zabité ženy. Havrani se postarali o veškerou měkkou tkáň, ale hromada kostí zůstala na podlaze.
"ELFUNDO - MERFUNDO - OSTEFUNDO -FIX!" pronesla Linda, opsala rukou ve vzduchu složitý znak a místo kostí ležela na podlaze krabice plná magnetek na ledničku. Byla na nich silueta hradu, nad kterou kroužilo hejno havranů a nápis "Pozdrav z hradu Fridrichštejn". Linda se sklonila a krabici zvedla. Cestou ji hodí do pokladny. Vtom pod otevřeným oknem zaslechla rozčilené hlasy:
"Ta poslední skupina šla normálně nahoru. Neviděla jsem, kdo si je vyzvedl, ale odešli."
"Neviděla jste to, protože pořád koukáte do mobilu," pěnil kastelán. "Nemyslete si, že to nevím. Půlku pracovní doby strávíte na fejsbuku."
"No a co, svoji práci mám hotovou," vzdorně pohodila hlavou pokladní a průvodkyně v jedné osobě.
"Já tu taky nemusím být. V Kaufu dostanu o 20,- na hodinu víc a nestraší tam!"
"Nechte si ty blbé řeči, Houbičková. Tady taky nestraší. Ty povídačky o čarodějnici Karolindě už mi pijou krev."
"Jo? A jak teda vysvětlíte, jak se tady Danuška najednou ocitla zamčená ve sklepě? A kdo provedl tu poslední skupinu? Když já jsem to nebyla a Danuška evidentně taky ne?"
"To se právě musí zjistit!" byl pevně rozhodnutý kastelán. "Kde jste měla klíče od hradu?"
Linda se spokojeně zachichotala, sebrala magnetky a prošla zdí.
V zámecké restauraci tři zbývající matky dopíjely svá latéčka a dojídaly paštiku, zatímco jejich dětičky hrály na honěnou mezi stoly a rušily všechny ostatní hosty.
"Volaný účastník není dostupný," položila jedna z nich telefon. "Kde je?"
"Třeba už jela domů," řekla druhá a labužnicky olízla lžičku.
"Holky, ta paštika je fakt famózní!"
"Je výborná," potvrdila třetí. "Přece by neodjela a nedala nám vědět?"
"Jak nám může dát, vědět když je někde bez signálu? Ostatně, tady jsou taky jen dvě čárky."
"To je fakt. Zkusím jí zavolat večer z domu."
"Tak zaplatíme a pojedeme, ne? Když vyrazíme hned, stihneme si ještě trošku zašopovat v Avionu."
Ostatní už sahaly po kabelkách a vytahovaly peněženky.
"Vanesko, pojď sem, pojď spapat ještě trošičku paštičky, než pojedeme domů," odchytila třetí matka svoji pobíhající dceru.
Zpoza pootevřených dveří je pozorovala Barbora a usmívala se. Vždyť každá kuchařka je ráda, když jejím strávníkům chutná. Úplně každá! A to platí už stovky let.
